5. 6. 2014

Řekla jsi: „Kosatky už spí.“

Takže teď anebo už nikdy!

Mělas plný plíce kouře

A oči zakutálený do barevnejch snů

Já se sice bál, ale přisámbůh ne víc

Než těch sedm statečnejch chlapů

Z fotky Jahanqira Razmiho

Opatrně jsem nahmatal tvoje srdce

Vyjmul a zvážil ho - důstojně jako Osiris.

(Asi jsem u toho vypadal spíš jako debil!)

Bylo přecpaný kamením

Až jsem se divil, že ještě dovede tlouct

Že se nerozerve tou zatracenou tíhou

Obdivoval jsem tu sílu, tu výdrž – tvojí výdrž

Během těch 1642 otočení Země

Kdy jsme spolu jedli, pili, flámovali

Souložili, brečeli a lhali si

Jsem úplně přestal vidět

Přestal jsem cítit tvojí bolest

Která řičela z každýho úsměvu, z každýho pohlazení

Nevšiml jsem si, že moje váhy přestaly vážit správně

(Tohle na to, že jsem blbej na algebru, neuhraju, já vím!)

Říkám si, mít tak bedýnku s nářadím, letlampu nebo tak něco

Ale ono bejvalo stačilo aspoň přitisknout ucho mezi tvý prsa

A poslechnout si to skřípání

…Teď když už zase vidím

Ti chci jen říct, že v kuchyni na míse

Leží zase ta žlutá velryba

Jako tenkrát..