Tempem hlemýždím

Pouštím se kolmo
od vogel bergu
za letního podvečera
s náladou povolnou,
za mými patami
kdosi tence
do ucha šeptá mi.

Hle, vlahý deštík,
říkám si pod nozdrami,
kéž bych potkal dámu s kaméliemi,
dívku,mající hravý deštník.

Tu z toulek hlavou
vytrhl mě poryv větru,
nesmělé šeptání kapek,
změnilo se v burácející
veletok.

Z nebe tisíce proudů,
lidi běžící v panice
do průchodů pod domy.

Moudrý muž neopouští
zdivo pivnice.

Vnikl jsem do tmy průčelí,
kolo opřel o svůj bok,
abych nerušeně vnímal
hudbu červencové průtrže,
mířící hlučně do skruže.

Z úkrytu sledoval jednotlivce,
jako na divadle,
nějaký cyklista,
lýtka měl nečistá,
štíhlá servírka
bere do dlaní polstry židlí,
jímá je po čtyřech,
nejvýše po pěti,
míří do budovy,s vykřičníky v očích,
vrací se vzápětí...

Neznámo odkud se tu vzaly,
dvě dívky
o závod hnaly,
v bílých halenkách.

A že jim prudký déšť znemožňoval pohyb,
běžely ztěžka,
jejich snaha připomínala rychlou chůzi.

Pohyb paží,
pohled na halenky,
smáčené deštěm,
jejich čtverky,
hou houpy...

Střežené bílým spodním.

Tak jako při rytmech reagee...

Toužil jsem zastavit čas,
když viděl jsem zepředu
barokní tvary.

Naposled z profilu
košíky dé...

V komíhavém pohybu
chvíli dole,
pak vzhůru
dvé prsů se dme.

Už mi nebylo přáno,
pohledy sklouzávaly po zádech,
společně s proudy deště
látkou halenky,
až k džínovým šortkám
s vybráním.

Spodní okraje hýždí
opouštěly bezpečí modré bavlny,
heslovité myšlenky nad lůny,
i tvarohově bílými stehny.

Dvojice třesoucích hýždí
nehodlám odjet,
proto neodjíždím,
hledím na pohyby vnad
v tempu hlemýždím,
jako ve zpomaleném filmu,
zůstávám toporný – stát...