Čas pít

Vodičko moje, co má říz

A voníš jarem vzrostlých bříz

jak strašně chtěl bych tě mít blíž

jen prachy nemám a to ani na benzín

Proč tak vzdálená jsi

za sedmero horami a lesy

Zustal jen otisk srdcebolu

V zajetí démona alkoholu

A ty se jím houpeš

tak zvoníš a vášnive koušeš

Miluji tě

Má vzdálená, navěky ztracená

Miluji tě

tvá ústa jak ocel žhavená

Vodičko moje, co má říz

Proč šálíš ty mě opilstvím,

Když sama mým snům nevěříš

Já však miluji tě,

když v klínu svitu měsíce usedlas

Miluji tě

Ty loďka, co na pobřeží prokleté lásky

zabředla

Miluji tě

Ty bílá němá laň s okem tak nekonečne průzračným

Miluji tě

Ty však teď jevíš se mi jen jak ubohý rým

Vodičko moje, co má říz

Ty ne Pražská, ty ne Standart

Ty bloudivý zhrzeného milence cit,

jenž v temnotách vesmíru ztratil se

Jak by tě má spanilá vílo

pěnivé pivo nahradilo

Vždyt ani třpyt zlata

diamantu nevyrovná se

Vodičko moje, co má říz

Ty věru žízní nešetříš

a ještě k tomu pláčeš

a s tím, jenž chytil se do pastí tvých

hasneš.

Já však Miluji tě

za temné noci, i bílého dne

Miluji tě

za soumraku i v mlze záhadné

Miluji tě

Vílo v zahrádce,

co v údolí ponuré poezie

zrána rozkvéta

Miluji tě

Rosničko v studánce

korunkou ješitné melancholie

a jedem Romeovým prokletá