Stůj! dál už jen pro odvážné..

Koukám se krajinou, na tmavou pláň
kéž by tak najednou změnila se v ráj.

Všude samý stín, už bude brzo tma
tu já mám nejraději, jsem ráda neviditelná.

Schovat se někde v černo černé noci,
kde nemusím zakrývat co sebou nosím.

Nejen srdce plné emocí, které nikdo nevidí,
možná že tím líp, každý dnes jen závidí.

Myšlenky nepochopené potřebuji ze sebe dostat,
jen nesmím se jimi nechat uspat,
lákají mě k sobě, krásnou hudbu hrají,

slibují nemožné a semnou cloumají,
já naštěstí, sleduji to jen s povzdálí,
nechci jim podlehnou,

vidím za nimi tu velikou propast plnou kamení,
je zasypaná tabletky v euforii, v sama sobě ztracení.

Cesta zpět tu vždycky je, říkáme jí naděje,
pokaždé když příjdu domů, hned mě někdo obejme.

Kdo to tak nemá, tím je to horší
nemáš komu říct, že život tě rdousí.

Pak možná přemýšlíš, co bude dál..
Myšlenka na život, co nedá ti spát.

jediný kdo pak znát(vzdát) to všechno chtěl, byla jsem já...

o tolik nežádám, jen mi naslouchej..
Potřebuji to, pro tvorbu dalších děl.

sranda to nebývá, pro každého to není,
snažit se chápat psychiku myšlení.

ten dar k tomu totiž mají, jen ti Bohem vyvolení.

Vyvolená nejsem, nebyl mi svěřen tento dar,
jediné oč prosím, s čistou hlavou životem jít dál..