Vše jednou končí a bruschetta

Opravdu nic netrvá do nekonečna
leda tak, rozpínavý vesmír
prchlivý bývá též vjem,
kdy míjí mě usměvavá slečna,
míjí v leginách a kombiné,
usměji se také, proč by ne?

Po chvíli šimrajícího blaha
v krku a podhrdlí,
nemusí býti nutně nahá
ani oblečenou nezhrdli
by jiní znamenití poetové,
její působivou siluetou.

Pociťuji vnitřní nesmír,
když mizí ze zorného úhlu,
k životu probouzí,
sotva něco více
než potěchu zraku potřebuji.

Dostal jsem příležitost
jako mnoho dalších
zvolnit,
nebýt v každodenním marši...

Pár dnů,
bez nutnosti lidem sloužit,
lomit se poníženě v pase,
nenutnost své modré oči
do monitoru hroužit,
možná znáte ten pocit.

Ne, nejsem vševědoucí,
mimo přemítání nad lidmi,
nad sebou samým,
byl bych se rád
těšil z malých věcí
daleko menších nežli...

Nežli,
smět polštářky prstů
působit v pramenech ženských vlasů
v intimitě přítmí
pravidelné
i nepředvidatelné rytmy
státi se podstatou člověka,
bez společenských norem
a třeba být i živel
zbavený křídel..


V odstínech šedi
je rozkoše paleta,
vedle nahých těl,
mísa s ovocem
i vonící bruschetta...

A na jejím břiše
nechat rozpíjet sekret,
mého těla,
tak zvolna, tiše,
aby prostupoval její kůží
jako olivový olej
póry opečeného chleba.

Ano, zlatavými póry...

Sblížení bez účasti jiných,
konvencím všem navzdory
na podlaze rozeseté květiny
mezi desítkou bílých lilií,
fialové přímořské hrachory...