List minulosti

Já dívám se na tebe,
ty jakoby nic,
jen chlad valí se od tebe,
řveš na mě z plných plic.
Tančíš polonahá svůj ploužák cti,
však jsi jen polovinou obrazotvornosti.

Vyčítáš mi, že na tvé polonahé tělo se koukám,
a přitom svlíkáš se dál,
marně, ach jen marně doufám,
že míru lásky k vyléčení ti dám.

Jenomže tobě to nestačí,
bez šatů směješ se mi,
fotíš si selfíčka do mojí paměti,
abych prý padl k zemi,
lituji, odpovím ti.

Mám prý se hýčkat tvou nahotou,
současně na mě však křičíš,
obleč se, marně tu se mnou cvičíš,
nejsi nic, než mojí současnou lakotou.

Jsi jenom děj mého vlastního zdraví,
vypadni tedy už,
zapomínáš, že já už nefňukám,
že na tvé vábivé lákání nekoukám.

K čemu je útěcha, když není upřímná,
k čemu je pokora, když není nevinná,
jen se kliď deprese,
a oblékni šaty,
lásky a úcty,
řetízek zlatý.

Už nebudeš škodit,
už nebudeš mě ponižovat,
už umím tě za hlavu hodit,
jen sama sebe,
můžeš teď politovat,
nade mnou je modré nebe.
Vyhrál jsem nad tebou,
nad tvojí krutostí,
maluji čáru za sebou,
za svojí neřestí, minulosti.