Korálky

Korálky

Splynula jsem s clonou dýmu,
mé myšlenky kráčí do jejího stínu.
S tebou živote a odpradávna tvá.
Co skutečnost je? Co iluzí se zdá?

Navlékám duhové korálky příštích snů,
nepoznaných a smějících se dnů.

Schovávám v srdci vzácnou knihu plnou obrázků.
Půjčila jsem pero každému, kdo chtěl do ní psát.
Občas ji otevřu a kladu si otázku…
Mnoho růži jsem dostala a často jejich vůně musela se vzdát.

Skleněná číše naplněná i prázdná.
Zaprášená cesta schůdná i srázná.
Jsem jen
loukou v létě posečenou
postelí čistě povlečenou
bílou labutí na jezeře
umytou lžící od večeře
plamínkem v lampě hořícím
kotětem v klíně se tulícím.

Osamělá a prapodivně cizí.
Co přijde na scénu, vždy jednou zmizí.
I vzpomínky pokorně trpí svůj děj,
ač obrys ztrácí s každým novým dnem.

Průhledné myšlenky se ubírají jedna za druhou,
s hlavou hrdě vztyčenou i sklopenou.
Tak němé a přece jedna přes druhou šeptají.
A i když odpovíš, vzápětí se opět zeptají.

Vyřčená slova vlídná i rázná.
Stará bysta obitá i vzácná.
Jsem jen
do noci zářícím úplňkem
nevkusným módním doplňkem
na stéblu trávy beruškou
natřepanou vyšívanou poduškou
pro vzpomínku věnovaným obrázkem
špatně ustřiženým provázkem.

Osamocená a prapodivně cizí.
Masky z karnevalu stanou se mi cizí.
I vzpomínky pokorně trpí svůj stín,
nedá se omámit vůní opojných vín.

A tak navlékám duhové korálky příštích snů,
Nepoznaných a smějících se dnů.

Splynula jsem s clonou dýmu,
mé myšlenky vpily se do jejího stínu.
S tebou životě a odpradávna tvá.
Co skutečnost je? Co iluzí se zdá?