ZAJATEC

Zmítám se ve vlnách.

Tak trochu pocuchán.

Naslouchám, neslyším

nic krom svištění šibenic.

 

Dost už bylo ničeho. Něco

opravdového by to asi chtělo.

Počítám ovečky je jich stále

více, spíše ušlapou mě, než si

spánek pro mně přijde.

 

Jsem takový ten člověk ne

nejsem z davu. Nemaje čas 

na přípravu tu zde zbyl jsem.

 

Krajíc chleba namazán padal.

Čas se náhle zastavil a ten kousek

chleba točí se v kruzých tak

němě tajemných. Nemaje už klid 

tvrdošíjně natáčí se tak. Abys nový

namazal bys. Pravidlo tří sekund zde

neplatí, hnutí mysli potvrdí.

 

Náhlý dotyk nicoty tvé tílko propotí.

Kolomazí namazán a přeci toliko sám.

Strojenost tvá už není potřebná, jednoduchost

to je hra která se zde a v tuto chvíli hraje.

Stále vracen nemaje možnost volby.

Zkrocený zdobím uniformy, tam prý patřím.

Obléknu se do té vzteklé normy podjatost

je tu daná, jen tak sebraná za tu zem provdaná.

 

Sepsáno to už jest posláno do sektoru dále to nést.

Řeka má své proudy lidé zase prý spravedlivé soudy.

Cítím, slyším, smích kde je ta spravedlnost, slyšel 

někdo o ni. Je to jen taková utopie, která se někdy

opije a ty možná zažiješ nechtěnou zapomenutou 

cnost. Není ji dosti ani toliko chlastu, aby se opila 

dost. Tak si ji važ nebo ji svaž do kozelce, jen tak lehce.

 

Na hranici nevědomý zkusmo něco povím.

Ne, já se stále tvrdošíjně zevrubně zlobím.

Nač hledej ten zatykač co je zač prostě tu

je v proudu. Hledej čeho si, hrouda pluje si 

tu a varuje kdejakou chloubu, kdo tu tedy je.

Zachmuřen v masce podívám se na zoubek

té vrásce co mne lemuje nebo i možná miluje.

Stále tak je jako čára jediná na obraze jako 

umělecké dílo, prohlásil to a oni mu dali jídlo.

 

Strach se změnil nepoznám jej má výřečnost

ve známém znění. Směje se ale jen tak na oko,

já to poznám, byl jsem už strachem ubodán. Plno

krve ve mne a kolem mne všude ztuhlé ticho. Jen tlukot 

srdce svého poslouchám, takhle jsem ho ještě 

neslyšel. Byl jsem poznačen, přeskakuje jako 

už ohraná deska, včera i dneska, zrovna v tuto

chvýli.

 

Má výčečnost se zakoktala to ona dělá, je

přeci jen lepší v psané podobě. Všichni se 

ji smějí srdce mé se tak plení. Rozsekáno jest 

na malé kousíčky dotaženo do obludné absurdity.

 

Vytažen z tekutého dusíku se tak trvale

a potichu rozpadávám na malinkaté

kousíčky, něčeho co něco chtělo býti.

Pozdě jest nesevřeš už ruku v pěst,

mně se svěř. Nech se vést tam dále kde

už nic není, jen takové potutelné hrané

hraní na to definitivní asi i to poslední ale.

 

Vypadl z postele na tu tvrdou zem vzbudil

se velmi,přetrhnul si mokrý sen. Zrovna lízal

kundu chystal se zasunout to je ale pech. Nu 

tak to uděláš doopravdy hned, prsty v pičce probudíš ji

říká ne nech mě být, ale za chvíli zvlhlá účast svou potvrdí...