POTULKA

Hledím ale upřímně

nevím nač, co je tohle

vůbec zač. Pořád se to

mračí ale zdá se že mu

to i stačí. Vůbec to neskotačí

jen ve svém víru, někdy divoce

si tančí. Tanec svatého Víta asi

tím zvláštním tancem někoho 

vítá. Zasunut do škatulky podivností.

Proč jsi tu a odkud k nám přicházíš.

Něco nového tu nacházíš, kdo jsi tedy?

Nemáš dredy nu tak co tedy máš.

Budu tě mučit jenom tak protože jsem

zlý psychopat. A jak tedy svléknu tě z

kůže jako králíka, a pak obléknu si ten

zkrvavený šat a budu jako ty jen o fous

hezčí. A ty budeš docela nahý, to slovo

nahý tu získává naprosto novou konotaci.

Ne bude to asi tak vezmu tamten skalpel

a podříznutě jako prase, které jsi přeci.

Nelenil jsem a osvobodil  se z té tvé

trapné lekce, jak se zavazují končetiny.

Tak co jak se cítíš když ta krev z tebe

uniká do nikam, ale tam přece už i patříš.

Odmítnut namítnut v křeči té své podlé.

Zašlá sláva marná sláva, svatá kráva.

Pár slov a důvod proč tu ječím, tyhle řeči.

Narodil se vzek a byl ještě docela malý.

Chodil po čtyřech ale už rozdával cenné rady.

Jak někoho na rozcestí svést, nenechat se nikým vést.

Být proaktivní a rozehrát temnou simfinoii vzteku.

Ta zlost se tím vzduchem line a za chvíli prostoupí tě.

Má tě, ten kdo tě znal jako beránka tak se diví, úsměvem

křivě ledabylým. Jen civí na to co děláš a proč si toho jiného

člověka tak nemyle pocuchal. To ta emoce je to uvnitř tebe

a u tebe co to čteš, je tam toho taky hafo, jen nepustíš to zatím

ven. Ale to se změnit může a každý tu stvůru někdy vypustí. Buď jako

obranu na útok, jako hlavní podporu. Nebo takový prostě jsi a

asi ve vězení teď jsi za ublížení na zdravý, ale tobě už to nevadí.

Krev to je takový němý těla řev. Naříká jak z těla

tvého uniká. Ta vzácná tekutina kampak se vydala.

Ty co jsi tak vzácná a přesto ji každá má. Já ji mám

ty ji máš ale jen pár litrů, bylo ti dáno do vínku. Víc

už nedostaneš jen snad v nemocnici tam ti dají nějakou

cizí, dva životy se rázem propojí. Spojení se nebojí už

jsou spolu, na cestě plno schodů, nu tak vzhůru život

i smrt napjatě, na tě čeká.

Uvítal bych někdy sebe s pompou ale nač, skutek

někam utekl. Jo proč když jsem jenom takový toho

světa smrad. Možná jenom základ člověka jen kostra

bez svalstva krve cév a dalších jiných zbytečností co

jich člověk tak nějak má. Je tu tma, jo protože jsem

přišel není proč naň svítit i ta elektřina tu zbytečnost pocítí.

Jen žasnu kolika slovy se dá říci že je vše tak hluboko

v píčí, ne že by tam jednomu údu nebylo moc hezky.

Ale mně je blbě žasnu tvrdě polykám slzy plnohodnotně

život odmítám. Do komory bludů tam se zamykám, klíč

odhozený už je dávno pryč. Co zbývá jo pořád se jen tak

trapně litovat, kde se dá spravit člověk, už mu není pět

poznal ten svět vlastně jen malý střípek. Mnoho mu uniká

vlastně moc a nikdo neposlouchá jen mávne rukou,vypadá

prý normálně žádný úd mu nechybí ale něco přeci jen. Mozek

taký který ho pomalu ale brilantně, po svém způsobu zabíjí.