Kořeny I.

Když zemřel můj táta, země se nezachvěla,
hudba, kterou miloval, stejně jak dřív zněla,
večer jak ráno stejný vítr stále stejně vál,
den stejně jak každý jiný zvolna uplýval.

Věděli jsme, že vidíme tě naposledy,
sestřička tvář ti oholila, byl jsi bledý,
sám sobě už ses téměř ani nepodobal,
jako by z tvého žití zbýval prázdný obal.

Pak naše kroky nejistě a hluše znící,
na mlčenlivé cestě ztichlou nemocnicí,
ztracené myšlenky se od zdí odrážejí,
vzpomínky daleko odsud, pryč letět chtějí.

Kdysi jsi žigulíkem přejel půlku světa,
nebál ses, když tvá cesta byla neprojetá,
v Arábii jsi léta projektoval mosty,
historkami potom ke stáří bavil hosty.

Žil jsi jen o málo víc než sedmdesát let,
dvakrát tolik kilogramů vážils napohled,
největší lásku uměl provést umíráním,
a já se nyní marně, marně slzám bráním.

Za smutkem se však zvláštní radost zamihotá,
když pláčem pro odchod lásky svého života
obě ženy, jež poslední léta měl jsi rád,
přijmou tu zprávu. Osud si s námi umí hrát,

můj skvělý táto, a bolest naději zvedá:
Vždyť o muži nic krásnějšího říct se nedá.
Nevěřím, že večer jak ráno stejný vítr vál
a že den jak každý jiný stejně uplýval...