Souhvězdí Orionu

Ó, veliký Orione, mocný lovče zvířat a spanilých Plejád!

Tvá hruď skrývá miliony sluncí a mlhy galaktických zahrad.

Tvůj pás září srdností a zrcadlí prastarých legend hlubiny,

z nichž čerpaly sílu duše těch, kdo bez pokory psali dějiny.

Tvá bojovná nesmírnost dotkla se Gaii, chtonické bohyně,

jež stromem života zve se a osou vesmíru, odkud vše plyne

do ztracena v nekonečné pláni prázdnoty – tam z písku štíra

vyzvedla, aby tě zabil, Orione, a tím zhynula i v mužnou sílu víra.

Tak matka Země, jíž v nohách duní Tartaros a v srdci řádí Erós,

o svém soběstačném organismu a nezávislé existenci živí epos

a svolává své syny Titány, aby pomohli nastolit počáteční chaos,

v němž propadne vláda Urana – boha hvězdných končin nebes,

jehož za hrob nenávidí – toho prý zbavil mužství hrozný Kronos

a z jeho krve Gaia zplodila Giganty, jež poštvala proti Diovi,

              leč marně – doufala snad ukončit řád kosmických těles?