Odcházení

 

Tak tiché zdají se být lesní hlubiny tam,

kde bělostné cesty úvoz stíní horský val,

tam všichni odešli – jejich stíny vídal sám,

za chladných nocí ve snu, jenž se mu zdál.

 

První odešla Láska, za ní prchla Zloba,

však zůstala Touha a dům obsadil Smutek,

vlezlý to druh prázdnoty, tak vládli oba,

než bolest ztupil čas a Smutek z domu utek.

 

Pak rozmohla se prázdnota a čpěla z koutů

úzkostí, jíž trpí ten, kdo blízkou cítí smrt,

on nadál se vzpomínek osekání hrotů –

klid našel v samotě, když v sebe zpytu vnořil vrut.

 

Leč úběl cesty, již zřel v horizontu dálek

spát mu nedala, snad také odejít by měl

do končin neznámých? Té představy se zalek.

Kam a proč by jeho únik bez rozvahy spěl?

 

Snad před sebou samým znamenal by útěk tam,

kde lidé radost žití pijí z plných číší,

a nikdo nezná hřích ani lásky srdce klam?

Ze slastí přeludu přec faleš chtíče čiší!

 

Tím poznáním z prázdnoty zrodila se Plnost,

a mocí vědění vymetla kouty nyvé,

až jeho duše v hloubi zakusila radost,

jež po čase vykvetla ze svobody pravé.