Víla

V hloubi lesů, močálů,
tůňka čistá, průzračná.
Mlžný opar nad ní stoupá,
měsíce svit mračna prostoupil,
v tu chvíli jak zázrakem,
svět noci čas zastavil.

Kdo neviděl, neuvěří.

Nad hladinou, postava líbezná
v tom tichu stříbrném tančí.
Němá krása vznáší se jak pápěří.
Pak výkřik dravce ticho poranil,
mrak měsíc opět zastínil,
a ten přelud krásný mizí.

Kdo neviděl, nevěří.

Nelze zapomenout.
Mysl tou krásou zmámená,
opět lesem bloudí, vílu svou hledá.
Však les svou paní dobře střeží,
to místo spatří znova stěží.
Vím že tam je - krásná a cizí.

.