Chat s Oněginem

Píšu Ti, drze bez pozdravu,
bez pozdravu a oslovení,
začínám rovnou verši básně,
snad zbytečné to není.

Lámu si svoji dívčí hlavu,
přemýšlím o pozdravení,
které by vyznělo dost krásně
a které klišé změní.

Napsat: „Ahoj“ je běžné, snadné,
však básníci to neocení,
nám básníkům verš v duši vládne,
ale stojí ten můj za přečtení?

Napsat: „Ahoj“ snad každý zvládne,
ale nestojí to za přečtení,
napíše: „Jak je?“ - hovor vadne,
hloupé je další snažení.

Plýtvám tu slovy, plýtvám verši,
chtěla bych si dnes s Tebou psát,
prostinký pozdrav bude lepší,
nebudu Tě víc dojímat.

Dopsala jsem už tuhle ódu,
teď čeká mě jen kritika,
pošlu Ti ji v binárním kódu,
ty budeš ten, co vytýká.