Pod palmami na pobřeží

kam o závod s větrem běží

v nekonečném koloběhu

vlna za vlnou až k břehu,

z radosti, že jsi mi na blízku

napíšu ti báseň do písku,

 

do níž vtělím všechnu zlost i něhu.

 

Dřív, než zhasne další letní den

a já budu opět samoten,

vzdám za tento vzácný okamžik

políbením na tvé čelo dík.

Jestli tě jak slunce v dáli,

síla touhy příliš pálí,

 

ukryj se sem, pod můj slunečník.

 

Kladu vedle sebe písmena

vylovená z nejhlubšího dna.

I když příliv brzy smyje

stopy mojí poezie,

tam, kde krajky pěny tvoří lem

lámu si dál hlavu nad rýmem.

 

To ze všeho nejtěžší je.

 

Však právě závrať oceánu

otevře ve mně starou ránu,

ta rána znovu rozjitřená

nese teď pečeť tvého jména,

nestane se jen letmou zmínkou,

zůstane věčnou upomínkou,

 

budeš v ní navždy uzamčená.

 

Až potemní nebe nad námi,

oči opět zvlhnou slzami.

V jejich příboji dnešní den smaž,

před vzpomínkou postav k srdci stráž,

neboť až se ohlédneme,

ničeho tu nenajdeme,

 

zůstane jen opuštěná pláž.