ZPĚV PODZIMU

 

Drobné kvítky-schnoucí povadlé

jsou jako moje tvář v zrcadle,

kam z něj zmizel malý chlapec, kde je?

Kde je, kde je slunce červencové?

Na nebi teď svítí cizí nové,

jenž se clonou mračen neusměje.

 

Osiřelo místo na tvém klíně,

kde jsi jako vlny na hladině

moji těžkou hlavu kolébala.

Stromy, které včera rozkvétaly,

dnes podzim do rubáše mlh halí

a křehká pouta se zpřetrhala.

 

Nenechala jsi mi na památku

ani starý knoflík od kabátku,

co na jaře v parku upadl ti.

Jakmile nastane listopad,

budu na tebe zas vzpomínat,

dokud mě to cele nepohltí.

 

Až mne můj nepokoj dožene

znovu hledat ty dny ztracené,

Bože, kterým směrem se mám dáti?

Chvíle, které tolik chceme zpátky,

dávno odnesl proud řeky Svratky

a mám strach, že se víc nenavrátí.

 

Zpustlo místo na mých kolenou,

kde jsem hladil hlavu znavenou,

vroubenou tmavými kadeřemi.

Zhaslo léto, jeho prostou krásu

do daleka odnesl proud času

a listy se tiše snáší k zemi.