Letní procházka staromilce

Krůpěj vroucí slaného potu
stéká po hebké snědé kůži.
Skladatel do osnovy vkládá notu,
je vedro k zalknutí, dech se úží.

Nejeden zouvá si kvapně botu,
chodidlo své v třeskuté vodě smáčí
v pramenu řeky zas prahne po životu
zatouží po křídlech - byť sedí na bodláčí.

Tvářemi plují krůpěje, chutnají slaně.
Břeh je lučními květy posetá kolonáda
na níž si milenci tisknou roztoužené dlaně.
I perla potu, co ulpí na bradě, nakonec padá.

Slunce již dva týdny bez milosti žhne,
horké proudy stoupají vzhůru od chodníků.
Kráčím si zvolna – vskutku rozvážně,
kol mnoha stánků úslužných obchodníků.

Vykračuji si vznešeně jako pacient v lázních
slaměný klobouk v týle i špacírku mám zdviženou.
V koruně vysokého stromu zpěv slavíka zazní
znenadání zatoužím po splynutí se ženou.

Oděný do lněného sportovního obleku,
důstojně míjím také honosné domy.
Zpěv ptáků mě rafinovaně nutí k poslechu
Dojetím chce se mi objímat prastaré stromy.

Je dobré mlčet v období bezčasém
Intenzivně vnímat – rozplývat se úžasem….