Mlha

Muž ležíce churavý v loži svém,
Mladá žena k němu přistoupiv,
Rukou jemnou tmavé jeho vlasy hladíc
A pobledlou tvář.
Tu otáže se on v mámivém sevření horečky,
Té, jež nad ním se sklání.
„Jsi přízrak, sen, či hmotná jsi?“
Ona tiše hladíce jej po tváři, odpoví.

„Jsem mlha, co v půlnoci jasné na jezeře se rozpíná,
Prostupujíc jí bledé světlo luny,
Utápěje v ní svou zář.

Jsem mlha, co vysoko v horách,
Za ranního rozbřesku mezi jejich vrchy proplouvá,
Jak dravá řeka strhávajíce je v svůj proud.

Jsem mlha, co kol kotníků se ti plazí,
Procházíš-li chladnou podzimní nocí,
Vine se tobě po těle,
Objímá tě, šplhaje víš a víš,
By v rety tvé rudé vtiskla polibek chladný.“

Tu on oči své otevírá, zříc tvář té,
Jež způsobila jeho strašlivý bol,
Tvář té, jež objímala jej kol a kol,
A řka tiše s úlevným hlasem,
Jak umírající v posledním výdechu,
Jehož bolest ustoupila,
Jak milenec, jenž zří své milé nahého těla,
V svitu luny jas bledé kůže třesouce se studem,
Chladem, bázní a touhou.

„Jsi skutečná, jsi to ty, má milá,
Již nejsi myšlenou bezútěšnou,
Myšlenkou pouhou…“