Na cestách i rodné hroudě

Lidé...
Odněkud
někam
jezdí
nebo jen
projíždějí
mým rodným
městem.

Zběsilý pohyb
vozů,
oblaka dýmu,
očima těkám.

Přesuny neustálé
těch,
co je vzrušuje,
co jsou cestovat
nuceni,
vůbec nejsou vzrušení.

A jiní se přemisťují,
jen pěšky
a nežehrají,
že život
je tak nějak těžký,
neopustí své území.

Svou malou hroudu.

Spokojí se s málem?
Jsou šťastni i zde...

To já chci poznávat
být v pohybu
neutuchajícím,
neustálém.

Nehodlám být
pirátem silnic,
snad malým princem,
více, než jejich králem.

V pomalé
a konzervativní limuzíně
přál bych si být...
Na zadních sedadlech
složené ruce v klíně,
v perfektně padnoucím obleku,
před sebou spolehlivého
řidiče v uniformě.

Pozorovat přes okénko
dění,
zelené stromy,
jezera,
úrodné roviny.

Procitám
s otlaky
na kalhotách z tvídu,
z lavičky odnímám noviny,
v chladnoucích paprscích
zas smutek,
vytrhl mě z pocitu klidu.

Nevlastním vůz
od anglických mistrů,
ani řidiče v livreji,

však lepší dny
mohou přijít

chovám

NADĚJI!