Pole heřmánku

Mám pocit že si lehnu do pole heřmánku
ve vánku jarním
rozněžněná nad ním.
Krokem kradmým kráčím vstříc tomu svitu
v duše skrytu.

Napadne tu a tam jednu z dam
že ruce něžnější než labutí křídla máš.
Nedýcháš málem
spálen sluncem nesmělým.

Setmělým krovem úkrokem jde
kolem je poledne všední.
V šedi dusného svlačce
podobá se hračce na klíček jdoucí.

Brouci stepují v tepu jeho na tváři černobílého hrachoru.

Za chóru zmrzlých skřivanů
naději sladkých přání k ústům přivanu.