VĚNEČEK JARNÍCH PANTUMŮ 1/4

                I.

Snad tu nezanecháme svým dětem

naše dávné neskončené boje.

Kousek mne zůstává s loňským létem,

s loňským létem plným nepokoje.

S loňským létem plným nepokoje,

v němž motýli mých snů poletují,

leč do dlaní chytit nemožno je,

zbytečně se po nich natahuji.

Zbytečně se po nich natahuji

a někdo odchází, tak mě nech

ať naposled k sobě přitisknu ji

a můj dech ucítí ve vlasech.

              II.

Vytrvale prší do heřmánku

a luna, tvá bledá sestřička

nedbá o nesmírnou tíži spánku,

co ti půlnoc střásá na víčka.

Co ti půlnoc střásá na víčka,

když září hvězd nebe rozsvěcuje.

Země spí, spí země celičká,

až mám strach, zda vůbec naživu je.

Až mám strach, zda vůbec naživu je

a jestli ji ještě vzbudí Vesna,

jež nad ní sličnou tvář nachyluje,

aby zavčasu procitla ze sna.

              III.

Vzpomínáš na ruce vinaře,

pečující s láskou o révu,

jež spatřilas časně na jaře

zachumlaná v zimním oděvu?

Zachumlaná v zimním oděvu,

v prokřehlém srdci již cítilas,

že se dáme opět do zpěvu,

až dozraje s hrozny správný čas.

Až dozraje s hrozny správný čas

a ve džbánech znovu jiskřit bude

víno zlaté jako je tvůj vlas,

víno jako tvoje ústa rudé.