Na dláždění v květnu

Slunce rozpálilo jarní chodníky,
horké praménky líně roztančené,
obtáčely chtivě dívkám kotníky,
prohlížely se v konfetách balerín,
byly to vskutku šťastné okamžiky.

Nedbale proplul jsem asfaltem,
jenž podléhal žáru nebe,
způsobně vstoupil jsem na dláždění,
kočičí hlavy, žulové kostky,
náměstím v půdorysu trojúhelníku
jen dál - dále hbitě po svých,
kde kdysi postávaly davy prosebníků.

Uprostřed žhnoucího náměstí
jen o málo většího než dlaň,
stála z půli zanedbaná fara,
zub času vybral si svou daň.

Na onom náměstí, kde vysoké zdi
chrání hodnostáře po staletí,
potkal jsem skupinu dívek,
jen nedaleko opuštěné fary,
v mžiku uvěřit chtěl jsem,
že nejsem ještě tolik starý.

Jen ona zahleděná byla v sebe sama
za zády chrám měla z režného zdiva
pouhých osmnáct,přec nesla se jak dáma
jako by v světě nebyla jiná diva.

Z pětice sledoval jsem tuto jedinou,
vlnité vlasy svázané v nedbalém drdolu,
sněhobílá halenka neotřelého střihu
i hebké prádlo pod ní dávalo tušit
nádherné, tolik smyslné prsy,
snad plné nektaru to byly pomeranče,
dost možná šlo o skvostná pomela,
jež v záblescích paprsků se zaskvěla.

Těsná sukně - její vysoký pás
byla tvarem podobna tulipánu,
jenž dotýkal se drobných kolen
šla zpříma - tolik odhodlaně,
(a za zdmi modlili se k pánu),
předlouhá lýtka působila štíhle,
zatímco mé smysly znaveně - zjihle.

Za okamžik byla kráska za mnou,
klapot podrážek rezonoval dlážděním,
věřící byli syceni nebeskou manou,
už neměl jsem hlavu ustaranou
byl jsem pln cituplného chvění.

Na farním náměstí zatajil jsem dech,
když spatřil jsem ji,pocítil jsem sílu
jež bývá ukrytá v prvních pohledech,
zakusil mámivou přízeň vrtkavého štěstí ...

Kéž by se k branám rozkoše nechala se vésti...