POUTNÍK
Je tma a vítr cloumá oblohou
Poutník co nevěří v svět
se dívá na hvězdy
Jen černý vítr nosí na ramenou
a zvadlou chryzantémou zakrývá si ústa
Že zem je kulatá to ví
Ví možná něco víc / ne mnoho /
O krásných lidech snad jen něco tuší
Přešly týdny
dnes už měsíce
snad roky
A poutník bloudí dál
Jen černý vítr sfoukl z ramenou
a zamával mu se slzami v očích
Jak těžko se člověk loučí
s romantickým mládím
Poutník jde a slzy vyschly
Zůstal mu úsměv na rtech
Někdy veselý
jindy bolestný a občas ironický
Cítí
že člověka má rád
Pár přátel má
teď ví už
že neumí být sám
A chlapským stiskem ruky skrývá dojetí
nad deštěm v ulicích a jarním rozbřeskem
Šťasten
že člověk člověku
může být člověkem
Praha, 1976(?)
Komentáře (8)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk