469. Nebe sám nezachráníš

   Zaslechl jsem ty hlasy,
      co proplouvaly mořem mých slz,
   nebyl jsem schopen postavit tvrz,
      z paluby tvojí krásy.

      A všechny cesty,
         za deště z nazlátlých jabloní,
      po čase srdce zas provoní,
         ty prastaré sny.

   Přetírám podlahu na žluto,
      ať vzpomenu tvé vlasy,
   jenom v bráně skalní masiv,
      sídliště citů je přetnuto.

      A tak v kánoi z kusu kmene,
         projíždím dál stejnou řekou,
      suchý list zas svírám v rukou,
         pro vzpomínky zatopené.