Stíny na Tvé tváři

Stát na pokraji věčnosti, počátku všeho
na obloze jen tupě zírat do odrazu svého,
křičet a prozradit všechna svá tajemství,
mé srdce je ztuhlé, už nic necítí, šílenství.

Úžasné, jak daleko jsme se spolu dostali,
drželi zhasínající plamen v nás, a nechápali,
všechny problémy, které jsme mohli vyřešit,
cestou nahoru či dolů, kamkoliv s Tebou jít.

Naučili jsme se tančit v dešti, když hromy bili,
před bouří lidského neuznání se jen ukrývali,
teď je pochopení tam, kde ještě nikdy nebylo,
ale tmavé vyhaslé hvězdy, je to, co se nám vrátilo.

Utíkáš rychle a daleko s mou nadějí a láskou,
stoupáš a padáš níž obtěžkán těžkou úlohou,
a přitom pomalu umíráš v mých milujících očích,
omezen myslí a dychtivosti těch kolemjdoucích.

Kdo zahnal stíny na Tvé tváři?