Proč na tebe myslím

Jen tak ležím a dívám se na nebe,

S květinou v ruce, zrcadlem před sebou,

Tiše ležím a myslím na tebe,

Někde uvnitř toužím být s tebou.

Vím, nemělo by to takhle být,

Sama sobě začínám si lát,

Už měla bych přestat snít,

A stále si do očí lhát.

Žárlím na každou, co s tebou je,

To není normální, vždyť nejsi můj,

Nikdy jsi mi nepatřil, v tom to je,

Nemohu na tebe zavolat: „Stůj!“.

Vidím před sebou tvou tvář,

Dokážu si vybavit tvé rty,

I v tvých hnědých očích zář,

A vlasy které máš jen ty.

V uších mi zní tvůj hlas,

Hluboký a jasný čistý smích,

Celá se uvnitř chvěju zas,

I když mám pocit, že je to hřích.

Tak proč na tebe stále myslím,

Doufala jsem, že odnese to čas,

Teď vidím, že se opět mýlím,

Do mých snů vstupuješ zas.

V nich sevřeš mě v náručí,

A tvé rty se dotknou mých,

Tvé obětí bezpečí mi zaručí,

Srdce m naplní šťastný smích.

Však odtáhnu se vzápětí,

Otázka v tvých očích se zračí,

Mezi námi bolestné napětí,

Jen já vím, co to značí.

Snažíš se dotknout mé tváře,

A zachytit můj pohled sklopený,

Mé srdce bije jako srdce lháře,

Je to vězeň žaláří obklopený.

Náhle strašně blízko mě stojíš,

Pohlédneš mi do očí a zeptáš se,

„Řekni mi, čeho se bojíš?“,

Však odpovědi nedočkáš se.

Ale to jsou jen pouhé sny,

Nikdy nebudeš blízko mě stát,

Ani trávit se mnou své dny,

Ty se mě nikdy nebudeš dotýkat.

Naše rty se nikdy nesetkají,

A ruce se nikdy nespojí,

Tvá ústa se mě nikdy nezeptají,

A mé srdce se nikdy nezahojí.