Hroty třtin

 

Říčky se upily,

svíčky se světlem sžily,

Umřel abychom žili,

 letící malý princ a já

slyšíme  písek z mušlí uštknutí.

Jako by vzpomínkou smyli

Svá druhá hřejivá

tesknutí mámivá

Brzce sňatá hnutí tebou

doteky budoucí zebou.

 

Dnes hudbou připíjím

Písní zračivou,

Ač sama se svíjím

Vůní mučivou.

 

Dýcháš můj princi

Nad optikou nedohledna,

přežiješ přílivy

Vábná vteřino pohledná ?

 

Do Ticha se svírá, zhasíná,

Pod rubínovou mincí,

ohledává ocelovou práh

Nahého dutého Neviditelna

obělaná zářivá bělma

a střapovitých panenek hrách.

 

Průzorem stínána duhovkou,

tavící tyrkysového vědma,

jak radosti dného ženců záblesků.

 

Klín

Nepolapitelné ostří

Nejtiššího stínu jak bratrský mlýn

slzných jazýčků,

nestejné se bystří:

"jitření, jitři!"

pískavé víčka lité ve svíčku.

 

Věčná sestro bolestného vtipu,

cesto sladce nevymámitelná

v plátcích duhových sluncí koloritu,

gnómové trhají hádanky všech hodin,

a tys příkrovem naděje v životech zplodin,

od plachty opile vzuta v dlouhou tůň,

 jak památná vůně třtin,

ozývá se z bílé mlhy ztracený kůň.

      

Píše od hladin nebes výše  

okem andělských plynou hnána ze skrýše

   krytu stavěny vřídel vesmírných tkanin rytu

 ohnivá pláče ze zřídel střelnou ranou smrtitoulcích

plačtivých stínů obuzena potůčků hranou tekoucích,

Zem za spáče, tkáče a oráče,

Kradena, obrána, vítána, vítězena

do tortur lidmi brána,

nad poslední štaci kosa hrána,

mezi stéblem a věčností

neznámý kontinent Tváří,

Oceánských třtin hrotů palet zhostí,

 obětavé rydla za démantovlasý úsvit kostí.

 

Zlatavý příliv a měkký sníh purpurové rozkoše,

odlévá skýtavé dny jdoucí ke dnu od šerosvitu zenitu,

jak tkavý  muž živ a dalecí ze snu jádra azurové na nebeploše,

níž zrnka pátravé rozedmou ostny duhomýtu

a My přežijeme tichem nad v letu políbenou radostí.