Ve stínu kapradí

Ve stínu kapradin,

v tichu lesním
ležím a sním...
Nejsem sám,
vždyť v ruce Tvůj dopis nedočtený
a fotografii mám...
Hledím, jak koruny stromů

naklánějí se k sobě
a větvemi se dotýkají,

jakby si lásku vyznávaly
v této denní době...
Však blíže obejmout se nemohou,
kořeny nepustí je...
Dál tak osaměle stojí

pod modravou oblohou...
Snad - jen náhlá bouře či hurikán

dokáží vyrvat je ze země 

a dál hnát je s větvemi propletenými,
kmen s kmenem,
k nekonečným výšinám,
aby pak kdesi k zemi opět klesly

s kořeny vytrženými,
k nebi tyčícími se

svůj osud dál nesly...
Náhle cítím závan větru
a lehký na ruce dotek...
Snažím se oči otevřít,
vstát, běžet...
Však cosi mě stále k zemi poutá...
Cítím, jak na nohou měl bych pouta...
Mé tělo náhle stromu kmen
a paže větve s listím jen...
Mé nohy – pevné kořeny
a opodál břízka bílá
sladce ševelí písněmi...