Pojď sestro vzpomínko

VII. 85

Od Buchlovic cesta vede,

střevíček potůčků,

pravíček lalůčků,

k poupěti ticha přede.

Jeden den tě žába viděla,

jít za dům při rozbřesku,

sůl té dámy, slz ze stesku,

toho rána tvá láska vřela.

Jen ustrnout, plynout, usebrat se,

za něčím, čím myšlenou zveš,

zaječím necháš, ztrátou času staneš,

vátáním trnout, mátou shrnout,

usmívat se na líčka její,

kde zvuky sýčka zejí,

od stébel, rozpomenul bych,

obrátil neslyšnou pauzu ve smích,

který si zrovna lehce kých,

aby rozprostřel vln,

háv luk vesměrných,

jak zlatavý shluk mích,

za moří jediných trn,

majáčků srstí srn, 

průska volá na sáně jara,

gloriola, čiré ráně rtu zrála,

 kormidelník vzpíná dlaně,

vzpěčuje se,

vnitřně zase,

odebrán i se svojí bárkou,

i životní várkou,

krásných hran,

 usedavých, křídel ze zřídel plavých,

nad čeládkou usrknout si tich,

vykročil bych torzem jen,

lehce upil ti sen,

poslévaný ke krám,

aerosole všech světových stran,

zrcadlo všech hodin,

roztálo rám,

a vyšlo sluncí,

v dechu uncí zplodin,

a tys zemřel sám,

v naději, tknut, leč nenadán.