BÍLÝ LIST

BÍLÝ LIST
Před sebou mám bílý list,
netuším, co za chvíli z něj budu číst…
Slova a věty mi plynou v hlavě,
rychle je zachytit se snažím
neb v okamžiku příštím zmizí hravě…
V myšlenkách se k Tobě, má milá, upírám
a světla noci zhasínám –
náhle sami jsme,
jen sami dva…
Kdo jsi Ty? A kdo jsem já?
Otázka proti otázce…
Kdo odpověď mi dá?
Setkali jsme se tak náhle,
žádné varování…
A darovali teplo ze svých dlaní
jeden druhému,
jasem slunce a trylky ptačími oslněni…
Objímal jsem Tě na zastávce,
když roztřásl nás chlad,
však – jen krátce
a polibek Ti dal –
přiznávám, chutnal sladce…
Chvíle, kdy pozorovat jsem Tě směl
nechci, abych nikdy zapomněl…
Však není na místě ten pocit žel…
A východisko není -
osud nepřipravil mi žádné rozuzlení…
Jen pocit dvojnásobné viny.
Miluji a přitom bodám osten jedu,
co naše srdce hlodá,
uzdravit je stěží svedu,
srdce milovaná, nevinná…
Řekni, proč bílý list,
když popíši ho,
tak krutě končívá?