Výheň rozpadu

Dechovou

Loobotomii prosím

z vedlejšího pokoje

stahují se ze střev

nějaké myšlenky

 prosit za dech smím ?

měla jsi mě za blázna

za gorilu nepříčetného

sobeckého blaha

a více méně

měla jsi pravdu

 

není energie

kterou by jsi

mne mohla napravit

neb

zlé příklady se vaří

ve svých chybách

na svých nohách nyní běž

znovu stojíme na ulici

slovo střída slovo

znovu mne mateš

kam jsme to šli

touha byla středník

a já měl být uličník

jen pasák tvých dudáčků

tvých celičkých nocí

na háčku

bez klidu

bez věrnosti

jak můžeš

takhle ubližovat

dost žadosti

uvědom si ducha

jejího pláče

děláš ze sebe 

spáče i sráče

co trochu bolí

to nepřebolí

neopustí tě bolest

není kam dát zmrzlou pěst

to co povídáš

je kořen její paměti

jen pravda je kost

ale z úhlu věčnosti

to může být jen prázdno

stejně jako ta loutka

klíčících slz

jak tě obestírá

aby jsi ji políbil

ale ty nemůžeš

jsi zase plný

iluzorní askeze

a přitom tvé sny

vlévají tolik mléka

asijských konkubín

do všeh toho

utuženého mrazu

pod srdcem jak se tam

klouže a bahní

místo aby vykřesal jiskřičku

louznivé a blouzné

melodie vílky

vzpoměl si na štastné chvilky

a otevřel křídla jeho můs

viděl znovu velký vůz

a vše v dětském pohlazení

víc přeci v životě není

jen dětská hlavička

a její malá ručička

jak si hraje s domečkem

a houpe zvonečkem

aby ti připomněla

dítě božího lůna

toho tvora

jež vesmírem zveš

jsi jeho malá maličká veš

tak proudný

a nespoutaný

buď upokojen

neb jsi zodpovědný

za svůj věčný klid

jsi otázkou pro svůj lid

ale nikomu

na tobě nezáleží

není to pravdou

u srdce jim

princ leží

jen ještě není tuhý

oči mu nekřešou z duhy

jen se otřásají ledy

a poté se potají

sebe optají

kudy pán 

cest vydá se

travička na louce

vánkem čechrá se

obejmeš přízrak

po tisíce prvé drahý ?

nebo to jsou

jen srdeční stahy

však u rybníčku

klícka stojí

 

chlapeček stojí

oči vody dojí

a trochu se jí

i sebe bojí

 

bude z ní něco

bude z něj něco?

Co tě vlastně přivádí?

kdo tě vůbec svádí?

A kdo pozornost

od dluhů odhání ?

Jsi to ty na mladá kolena

nebo žabičky tam dole

co vábně kuňkají na jelena?

 

sám jsi to slyšel

ve městě žen

jak to zpěvné žabí

pohoštění

je vnitřní stěnou duševní

jen se zevním pláčem rozední

pak se touha polední

vrátí do mlýnku

"pojď do skleníčku

čumáčku

jen pojď

škíble je neklidná

zůstaň stát venku

nebo tě obrátím na

tvou nevíru

a udělám z tebe

mřenku"

To by jsi chtělo mládě ?

Ve stádě teď chodí vlk

ptá se kdo je to ta

a kdo je to to ?

a poté zhasíná

aby se vyptal

na cestu

za krvavou čelenkou

jenže on se ptá

jen tak

ví

že v zubech

noci

nosí smrti prak

Ale co bude

co bude pak ?

už se zaleskl měsíc

vodil jen rákosí

podél hladiny

 

tři stupínky

k jezírku

dva pod vodou

nikdo je neviděl

nikdo nikdo je neviděl

kachnička se promenáduje

tatíček se kuřátkem láduje

a vlčík vzadu

na pastvě hoduje

jen peří padá ze sluje

maminka ani husička se ráno

neraduje

pyšné a zlobivé to lidské se vzduje

jakápak to musela být zloba

co přírody obleva

zasadila do nových jar

krvavý cár

a zrezivělá skoba

a těch sopek par

jak na vrchy stoupáš

a tam silně doufáš

že spatříš

ten otisk

a láskou uvidíš

prozříš ostříš

kdy bezčasí

řeže žíly tvé

žilky očí rozpilé

cévy pulsem ztepilé

pravé jak se zem točí

jen neměj tolik strachu

jsem tvůj poslední kočí

buď svůj můj brachu

buď rouben

 dobrým

starým

dnem

duší

jimž

život

věčný

sluší

A

tvé ramena

jednou podepřou svět

pro nově narozené

budeš květ

snešeš zpěvný hřbet

a nezahyneš

matko nezahynu ?

pamatuj na to synu

buď tím čím si nepřejí

buď jejich úschovnou

na karty pro podplacené

loutky snů

Tolik toků rozmělněných

námořník klesavě sedá

tváří ke dnu

dnes už ani smrtí nehnu

žraloci dnes toulavě

špičáky cvakají

není proč plavat potají

ponorka je blízko

v hostinu doufají

kde lidské polénko

však toho dne

byla jsi přece

jen panna

ulice na konci světla

jak jsi mohl

brát ohled

na jedinou holku

Hanku ve spánku?

Hned na první den

z rána

jak jsi takhle

pustil ji k ledu

ty netvore ?

Ona zvadlé děvčátko

pod paletou stáří

stále ji zamrazí

jak den trávila něhou

s klukem těch let

co dal jí jen azil lži

 šekem nevěry daroval

jen tvrdě vyměknul

jen si přitížil

jen útěk osnoval

jak se blížil

pak zase zvířetem

v sobě panoval

k tobě

v jediné době

přimknuly své domy

úctou k démonům

že rakovinu

ze sebe dostanou

pověr plnou branou

tomu nevěřili na samé hony

že ledy v nich tanou

že světy je uhranou

a zabolí jedinkrát

naposled

To doufáním zastřeli

před věčným klidem

z úhlu který vytrvá

nehnutý jak brva

jak  moudrost

pohádek

nad bláznem

ve

stébélku trávy

spícím netknutě

za branou hřbitovů

třesoucí se

zimou

 

pro staříka bude tou poslední

v rostoucích rakvích

křemílek dřímá

mrkající Hamlet

bere hrobníkovi kumšt

 

pššt

nerušit

mše za obživlé

mrtvé

 

Jak jsou krásní

jak unesou

všechnu zkázu

a třpyt nad oblohou

která vždy zaniká

abys usnulo

v

deseti tisící

světech

jediného dechu

sedmé modlitby

purpurového

rozbřesku

dálné tuhy

životní hory

ze stesku

podél

jejíž

vlny

čiperná

staví

živé stromy

a ty bolest

polykáš

a proto

se zajíkáš

a

zanikáš

Človíčku z vosku

na ose

máš svou vozku

tak spěchej

k milujícím

spěchej k milujícím

a vytrp co vytrpět máš

 

Jen nesmrtelný

 nehmotný

 zlatý popel

nad Atlantikem

 neviditelně plá

 

a za ním štastný

osel

do nové země

 

po západu jara

se vydá