SNĚŽÍ

SNĚŽÍ

Za oknem vloček roj
žene se s větrem k zemi…
Vůkol cítím nepokoj,
přesto měl bych být
jak v sedmém nebi…
Vždyť vločky bílé
se tiše vzduchem třepetají
a já nejsem Kaj,
ani Sněhová královna
nikde není...
A Ty´s mou Gerdou,
lásku v sobě máš
a tolik porozumění...
Už trochu mě znáš,
snad jsme si souzeni?
Proč přesto občas mám
melancholické pocity,
když v duchu Tě objímám...
Rád o Tobě sním...
V těch chvílích
do jiného světa unikám
ze všední někdy nicoty...
Otvírám okno...
Sněží,
lehký dotyk na tváři
a dřív než může zazářit
rozplyne se vločka
aniž prvého sněhu se dočká...
Z peřin oblaků sypou se další a další...
I vítr se náhle utišil
a v nastalém klidu
jenž do duše mé proniká
cítím Tvou blízkost,
Tvou vůni,
teplé Tvé dlaně...
U mě jsi...
Jasné oči na mě hledí
a já - nečekám na rozuzlení...
Miluji Tě...