Vítej, bdící Člověče

   I.

 

   Vítej bdící člověče,

   ve světě plných porozumění, touhy a radosti,

   ve světě pomíjivého kazu diamantového biče,

   

   kde uhlí ve hvězdách ozařuje budoucnost,

   tvořivé šálky nozder 

   a nekonečně rychle se pohybující energie.

 

   Oprávněné ložisko touhy člověka,

   vítej bdící a stravující zdánlivě smírné konstelace,

   hojné a bázlivé štace celosvětového myšlenkového účinku,

   na svaté obrázky pod nožinkem žebírka obojhlavého hrdého lva.

 

  II. 

  Drahá ovítostnění,

  oná výherní výheň částky mysli,

 

  jak luční šlépěj poctivá.

 

  Ó vítej tvářný člověče niterných vmísení,

  člověče otázky v tajení další bystřiny,

  Člověče copak jestřáb rozumí obloze

  stejně jako sokol a ty člověče si opravdu myslíš

  že jsi porozuměl obloze ?

  Prahu nebes a azurové bolesti ?

 

  Blankytným bratrům potůčkům a seninské přírodě

  pod útulnou jesenických pramenů ?

  III.

  Vítej, bdící, ó každý probuzený den,

  kdy voláš z plných plic a miliješ milion na bilion atomů

  v celým tom nekonečně bouřlivým vesmíru,

  ve všech mlhovinových křivolakých osvíceních,

  a šílených explozí nesmírných sonických rozměrů.

  Vítej každý paprsčitý úběh písně,

  ústní tkáně paprsků pozdravného slunce,

  kdy vítá tvou mladickou přirozenost.

  Struny jasu jsou pavučinou

  na šibenici nejkrásnějších dní

  jarního vrcholku Země Moravské.

 IV.

 Vítej člověče požehnaného rána,

  nechť je tvá blaženost vždy zažehnána, 

   i vytrvalost k ní, předkům současným,

    je láskou k nesmírnému.

   

  Svítej na nové zítřky,

    jak panna jitrocele,

     ztracenou pěstuj nevinnost,

       a život fúzí tvých, 

         hrou evolucí vesmírné.

        

          Přicházej stále mlád,

            elixírem zživýchvstání,

              jak světový kmán,

                jež vše objímá a má rád.

     Vítej člověče, soumrak smrti a její kamarád pláč.

 

   V.

  Váho sluneční slabosti, smíš mne cítit ?

 Varhan aktivní neprobuzení cítiti ?

  

  Doutnavé, pálivé jínění, 

  uprostřed nabíhající lávy mozku.

   Ve slovech zhuštěného lisu myšlenky, 

    koncentruje se, souladný šatu,

    odívá se láska. 

    Přívírá víčka a ustaluje pávy,

     spánek na pulzující biceps.

    Plastická skutečnost,

     když z flíčků a ospalků aktivně mizí mlha,

      krev na zánik, purpurová síla

       a směs čiperných jezer u vody rajské

                letargie pokoje.

  VI. 

  Bohudíků spolustolovnictví fíků,

    paprsčitému slunečníku času,

     jehož Ježíšův předchůdce,

      Ikaros nazval vstřícným skupenstvím,

      tváře ráje, z nějž se nenechám vyhnat,

        neboť síly po mém boku, mi zůstávají věrné,

          ač lepší část lidského já, stále medituje ve snech

           a bere ci si zlíbí a co jí nenáleží,

            ovšem blízkost vlastnictví

              čehokoliv je nesmyslně nezměrná

                a výčitky jednoho jsou lokaje radosti druhého.

  VII.

  Vystupoval v onom snu, letící mezi věžičkami města,

   stísněn nepokojem, který jej předcházel,

     kokteil dětství a aktivní silulety současného,

      levitující schopnosti kráděží mezi okny zeleniny

         a pozitivní utopií skupiny jednoho zatraceného města,

         

         Když vyvoláš úžas z minuty známého těsta,

           škodíš a sbíráš plány a odvahu na to,

             aby ses zalíbil, učinil, vmísil,

              a zbyl na světě s kapkou dobré nálady pro všechny.

  VIII.

  Ó  SVAZKU OČÍ JAROSLAVA SEIFERTA

   PŘI RÁNU ZPĚVNÉM

     USTALUJÍCÍM MILENKOU  

        MYŠLENKU VE SLUNEČNÍM PÁSMU

              A JEHO HVĚZDOKUP BABETA

                VEDE VOZKU

                  K NESMRTELNÉMU LÁNU

                   A HLASY PROVÁZEJÍ PŘÍZNAKY

                     A STÁLE SE V HLAVÁCH DĚTÍ DĚJÍ ZÁZRAKY

                        A STŘÍBRNÉ MRÁČKY ŠTĚBETAJÍ

                         NAD SLOVY ČERVNOVÉ HÁČKY

  IX. 

  A přesto on ví kudy jel

   a čím údolí otevřené, rozlehlé mu bylo, 

    čím v nálezu sílilo a čím své moře snilo, pro nebes závratě,

   

   když dnes, v myšlence, mladý Kant se zjevuje a sílí jeho zlatý knot,

    zažehující formaci mlhovin, kdy polygamální kolektivní síť lisuje ionty,

    v kladném žití pod cestujícími prolétavají ve dvojí paradoxu skupenství,

      hvězdokup nebes a city rychlostí zvuku šíří svou sílu,

       podél stezky, kde jsme nechali to stále nejlepší,

       co nás milovalo a stále miluje.

 X. 

 Tím subjektem bylo mírné dovršení podélných očí,

  kvantově revoluční skutečnosti,

    každá paralelní osa vštípené úsečnosti,

     hrála barvami tavícími plasticitu ubíhání a dech prostoru mých rukavic,

       vztyčně hledá v průjezdu třiceti šesti mil za hodinu,

        úchop pro nadsmyslovou transcendentální estetiku,

         skutečného longboardového tance neošamanisty.

 

  XI.

     Tím sledovaným byl monolit v helmě,

      v blízkosti mozkové navigace ciferníku,

       přičemž každá bližší stopa v detailu,

        je napřímena a udržuje poselství,

         s rukou tančící v pránickém meziprostoru,

         nad asfaltem, jež měl přikrýt nesčetné hvězdy.

  

          Seninka nebyla jen domovem, byla a je pramennou explorací,

           pro úžas, pro tělo rychlých štací, a sršení přírodní a lidské en-energie,

              na světlostoje enthuziastické vazelíny, longboardového hluku,

                    příliš lehce adrenalinové víkendové samoty.

   XII.

   Snímač mého bdělého senzória,

    byl podél té zatáčky aktivován,

     v početí módu sodu, příliš vzácného okamžiku,

       jak přivtělení mezopartijní (sílivé) oné esence bytí,

        jež procitala v každé molekule a atomu nového, vteřinového rození,

         rození za věrnost tělu v té nadčasové lucidní hře o pocit,

    

         Který ve mne byl, pro všechny okamžiky sjezdu - onen otec 

          Život za explodující a prolétavající hvězdu.

   XIII.

     Ač jízda třináctá byla skutečnou niagárou dvou osobností,

     mizejících bez silulety spánku v jiné galaxii -

      

     svištící rámě uvědomnění letěla pod přídí

     ukazováčku stravujícího čas a každá promítaná buzola srdce,

      

     stahovala do centra bytí kaz něžné diamantové existence,

      přítomnosti kolektivního vzývání popelu čiré exkomunice částic,

      blízkých cherubů naší patřičné nesmrtelnosti,

      při praskajících uhlících nevyhnutelné podstaty Jesenického longboardového ráje.

     Třináctá jízda ukazatelem těžiště byla,

     zjevovatelem ložiska skutečnosti,

     vibrocentrem rovnováhy v adrenalinové harmonii,

     trojbarevné extáze,

     zjednané čirým výbuchem radosti,

     a vášní telepatie a členství padajících sdílení,

     šíření uvědomnění za jízdy věčnosti,

     

     Věčnosti někoho neumírajícího ve světelnosti vzpomínky,

     palivem dalších let při ohybech vesmírné energie,

     šelmou, étherem, bohem i stínem,

     vším, co jsi kdy chtěla věděť o Vesmíru, 

     ale bála jsi se zeptat, tázat, pro otázku plát,

     neboť on ve tmě červených očí řekl nad špalkem,

     já sám jsem tou odpovědí.

    A cesta hvězd je stále při nás. 

  

  XIV.

    Harmonicky rozpložitý pulz tiskáren světa,

    komora křehké majestátnosti inkoustů,

    písma fondů prozírajících okamžiků,

    hlavičky ze slov vlásků a jmen,

    splněný sen slunečního klasu, den.

    Dnes jmen jen nezemřelým dar poskytl,

    lísty i lístky explodovali i v mé hlavě,

    čas je zastavil,

    jen malý princ, hráškový princ z Moravy,

    

   Vytiskl své májové dílo,

   sám dítětem května rozený, puzený,

   bezstarostný tvůrce, láskou jara Stvořený. 

  

 XV.

 Viděli jsme tě,

   zpřítomnělé vidoucí, na budoucích vážkách zmocnělých,

      upřítomnělých jazylkách, plodů, jež nešli doposud z ráje vyhnati.

  Zlaté vršky, 

     ostenky lístků na čase zamrzlém, jarní souznění,

        zlaté vršky dlouzení, vršky jesenických listnatých bratrů.

  Krásní lunatici,

   potomci zmizelé zbabělosti, před láskou a soucitem, mřícím

    darovat ve sto dnech, odvahu před soucitnou láskou.

 XVI.

 Vířil jasem jaro ven,

 Částic neviditelných tryskání,

 života a světa puzzlí nadsmyslových,

 stávajíc se viditelných, a hmoty veškeré, prodchnutelnost,

 duch v niagárských krásách třásněný, v krásách soch hmoty ducha,

 v krásách neskonalé lásky bolesti, jako gejzíry vystupujících epitafů,

 každého věčného teď, explodujícího ve smrštích a sítích přes celou oblohu,

 plující rybím okem katedrály, v živoucích skvostech pohádkově nesmrtelného vlákna,

 prchlivě neumírající růže i pelyňku, všech přání lidských a klícka, jako pavouk kloubů,

 kloubů světělných, rotujících vláken barev, plánovitých vzorců až dechberoucí rafinovanosti,

 

 a kříže potomstva, hořící rudý lotus v rozevřených křídlech borovice,

 Siddhártova leknínová levitace, tulipán úsměvu,

 vážka na srdci poslání, nebesa lucidity hrají o inkarnát snu,

 

 a něha velebí své dcery, nežně a něžnějí,

 a ty jako múzy, pěji, jen pějí...

 

  XVII.

  Báseň č. 17

  Jakou barvu má psychická kontinuita ?

    Tu kterou má čočka tvých dobrodiní 

  

  Jak se vytváří pozitivita ?

   Eskalací touhy stavěné na něčí radost

 

  Tep je nápad na film, kdy záhadný kluk odkládá lístečky,

   po městě, lístečky, jež mají ozvláštnit život,

   

   Film o synchronicitě, propojenosti životů, vztahu,

   všech se všemi, relativitě, 

 

   známých i neznámých tvářích života,

   krásných i ošklivých.

   Jak by vám bylo kdyby vás někdo osudově ostrouhal jako tužku ?

   Nebo svinul na film pod obraz žebra a tiskařského filmového lisu ?

   Analogie v analogii

   loutkař a zdvojené titulky.

   4irá oštěpařina

   na terči jež tě vytvoří.

   Redefinuji. Revitalizuje tvou patřičnost.

   Údělnost. tvorečnost. Životnost a spásu.

  Díky. Díkerenství. Tvor. Dech. ŽivtoČich.

  Trojsloví. Krása. Pravda. Láska.

  Kamera. Režisér. Herci.

  Titulky.  Smrt.

  Pozdní dílo.

  Děkuji. 

 

  

    

 

 

   ....          .....              .....                .....              ........