Teneritas

Nádherný večer, zářivý plášť
udeřil do citů, do srdce zvlášť
Sedí na mýtině, uprostřed krásy
Bledě modré oči a zlatavé vlasy
Rampouchy tajou v zlatavé záři
Plejáda srdce, dnes se jí daří
Královna poznala lásku svou,
Společně, sněhem, společně jdou.

Zářivý plášť, ať není jí zima
Princ si ji prohlíží černýma očima
Ó, jak jí to v plášti princově sluší,
má píseň lásky hraje mu v duši.
Neví, co říct. Jen cítí, že cítí.
Dětinské přání – natrhat kvítí.
Severní slunce v duši mu září,
hladí ho na jeho omrzlé tváři,
Vedle něj sedí, v podobě ženy
nesmírné krásy a nesmírné ceny.

Jak temné jsou Zahrady, bez ní po boku,
až odejde a setmí se, on bude v šoku
Jak temno tu bylo a on v něm žil
A jak slepý, jak hluchý do teď princ byl.
Co všechno z nitra dralo se ven
Věčným potlačováním již byl unaven
A nyní toužil, miloval, cítil a chtěl
Srdce své na dlani konečně měl.

Vždyť co je to za svět, jen led a sníh?
Neslyšet pláč a neslyšet smích
Nebrouzdat trávou, nezpívat píseň,
po lásce k bližnímu nehasit žízeň?
Jen kdyby měli trochu víc času,
ještě víc světla, ještě víc jasu.

Za stromem ukrytý, tichý jak smrt,
je sleduje lovec, na sebe hrd.
Jen jedinkrát spatřit, o čem je svět,
mohl princ, k pláči je tak málo smět.
A pak ne za dlouho, jen za malou chvíli,
květiny v duši uvadly, shnily.