Do tváře Luny

Slunce babího léta,
září v barvě žluté,
vyhlíží,
jako snubní prsteny,
co s láskou jsou
v jeden skuté.

Zrcadlí se v tůňce.

Rád bych na zádech,
pohledy prostupoval jehličím,
s obdivným šepotem na rtech.

Nezkrotně nasával vůně,
ležel tiše, prostovlasý,
nedaleko křišťálové tůně,
vnímal všechny ty krásy...

Sotva se někomu
v říši lidí zavděčím.

Je mi úzko,
avšak, ještě nebrečím...

Nebo to nechci přiznat...

Z tohoto úmyslu
hodlám se vyznat,
podkreslit své vyznání,
nástrojem jež je strunný.

Teprve potom pokleknu
a roztouženě pohlédnu
do tváře vnímavé Luny...