Ikariáda

*

Stoupám a stoupám výše

a na vrcholu rozepínám paže

Jsem vítr (necítím tělo), nebo pták.

Já letím… řek‘ bych: do oblak,

neřeknu – to by mi na literu dali!

Jako že rýmovačka, sajrajt, nebo tak…

No prostě těchto stránek nedůstojný brak.

Však vidím, jak vídával jsem kdys

(to jako ostříž, nebo jako rys)

nad mořem žita let, jezerem z jehličí,

zrcadlem neklidným jak stesk…

kol něj železných nití lesk.

Koukám komínem do kamen

a ze závratné výšky pažit luk.

Skoro neslyším, jak dole štěká pes

(nakonec - ptákům je to fuk).

Krabička od sirek a odlesk střepu sklenky

a z hnědé tužky pramínek kouře tenký,

kolem nich stužka, jak ramínko z podprsenky,

jak pásek od pyžama ženy,

na ranním koberci zeleně pohozený.

No tak už vstávej – slyším hlas své paní

a já fakt vstávám - trochu zklamán

neb let to byl krátký, jak bývá sen ranní...

(ale zase rád, že nejsem v světě sám).

No – a já už na něj léta vzpomínám.