Osud lásky

Jaký asi bude osud lásky mojí,
snad v těhle verších stojí.

Tolik ve mě prázdna, strachu,
že ztratím se,
že sám zůstanu v davu.

Tolik tváří hledí na mě,
všichni však přehlíží mě,
jak bych byl jen stínem,
jak bych nebyl plný citem.

Kolem mnoho vřelých obětí,
čekám na ně celá staletí,
až se ta má láska objeví,
z jejíž blízkosti mě radost zaplaví.

Byl sem si i často jistý,
že jsem ji našel,
z duše nejlepší sem dal,
ale pak opět cit lásky umíral.

Bylo tolik nadějí a zmarů,
tolik srdce tlukotů,
které srdce vydrží to,
stále nahoru a dolů.

Bylo tolik hledání a čekání
na pár řádků, slov,
pro mě cennějších,
než zlatý kov.

Jsou dny plné slunce,
ale bez lásky jsou ve mě,
zhaslé všechny ohně, svíce.

Jsou dny plné deště,
ale i pod tmavými mraky,
šel bych šťastný,
že k tobě vedou moje kroky.

Že až uvidíš mě,
přivítáš mě úsměvem,
otevřenou náručí a objetím,
že pak budeš pro mě vším.

Že nebudeš jen přáním, snem,
že staneš se mým osudem,
spolu navždy zůstanem...