Před s-ní-daní

Vstáváš z peřin, jak z mraků slunce rozespalý,
spěšný kroky snů ještě duní ze schodiště.
Přivíráš oči, necháš si dvě škvírky malý,
zamíříš, našpulíš, políbíš mě na strniště.
Voníš stejně,jako včera, stejně jako příště.

Vidíš, mluvím o Příště a to je trochu drzý,
nakládat do běhu věcí svoje tajný touhy,
prohlížím tě shora dolů (to se neomrzí),
kočičí waltz našlapují tvoje nohy dlouhý.

Přemýšlím o našem příště s jistotou dalšího tepu,
že se jednou nedostaví, to moc dobře oba víme,
síla, která donutí nás ze stoje jít do podřepu,
síla, která donutí nás, že se navždy zastavíme.

Eh, co je to za myšlenky, teď, když kolem zuří ráno,
znásobíme naše teplo, když tě sevřu do náručí,
jen my dva, víc místa není, představení vyprodáno,
má kůže se od té tvojí, jak být jemná ráda učí.