POkračování konce

Tlachám se v obavách, že ji sen nemohu dát.

Je to jarní nerozkvetlé kvítí,
šuměni stromů a větve bití.

Je to studená mrazivá zima,
se slzou záplavy a jemností touhy po ní.

Hořkost očarování, jak sladce voní.
Rozkvět mých slov, jsou černé růže pro ní.
Utíkám ze tmy za světlem za ní,
se zavřenými oči a smíchem beznadějí.

Bodá mě tíha a špičatá jehla,
nejsou to její slova, ale má víra v psaní,
že nestane se mou černou paní.
Černá? Stačí mi jednou a už víckrát ani jinou.

A kde jsem já? Připadám si, že ležím v krvácející sprše, v zarostlé dolině s prorůstajícím mechem a posledním dechem a myšlenkou, jaký pomník s mým nápisem bude pozorovat a číst, až s opožděnou slzou bude chtít vše odmítnuté znovu prožít.
Štěstí a krvácející náhoda, že jsem tě spatřil.