Zastavit svět

Hrnek jen sám
a káva zcela vypitá.
Prý čaj je lepší volba,
v mém domě
to však je rarita
dělat co slouží tělu
místo hlavě.

Koukám z okna.
Z plných plic
vdechuji kyslík,
co s mávnutím
a pozdravem,
to z lásky,
posílá jen mě
strom pod oknem.

Stějně si myslím,
že vyrostl pro mne.

Drobečky ráda
bych hodila ptáčkům,
kdyby jen nebylo to
to zakázáno.
Ale co,
rychle...
Přece toho je málo.

A čeho se páni bojí?
Vždyť ti zpěváčci,
jak stojí,
nedočkaví,
mi dávají na vědomí
report,
že bude vše
do drobečku sezobáno,
než macecha si všimne nepořádku.

A hele, sotva jsem
si všimla,
že slunce už
nebojuje s mraky.

Chvilku vykoukne.
A zase zpátky.
Hraje s nimi
jak děcko se stromy
na rytíře
a na draky.

Jestlipak to mraky ví?
Běží dál,
jako by zkoušeli
utéct
tomu mladému nadšenci.

Je ráno...