V opojení růže

V opojení růže



Do rukou beze slov,

vzal bez trnů, dvě rudé růže.

Tu první, ji s lehkosti motýlí,

zasunul do úžlabí jejich ňader,

sotva dotknul se hebké kůže.

Dva kroky vzad a pohledem vedl ji,

do království bílých peřin.

Co někdy měsíce začíná,

těm dvěma stačilo,

pár „dlouhých“ vteřin.

Pak z druhé růže,

okvětní lístky otrhal,

dva jemně na bradavky přiložil

a těmi, co zbyly,

její vonící klín zasypal.

Stud polibky z tváře,

ji slíbal bez váhání,

pak přitiskl se na touhou žhavé tělo,

že neskryjí nic, jim jasné bylo,

téhle vášni, co v obou vzrůstá,

už ničím nezabrání.

Do očí jemu se podívala,

dotkla se, on jejím dotekům uvěřil.

Z polibků cestičku rozkoše,

na těle jeho si udělala,

pak jeho mužství do rukou,

i úst si vzala.

V tu chvíli, ne ona v jeho,

on v její moci byl.

Po chvíli otevřel oči a za ruce ji vzal,

pochopila rychle, že vášně jejich,

teď opět on chce býti král.

V dlaních si s jejími ňadry hrál,

pak dlouze ji políbil,

nedal ji šanci přemýšlet,

co dít se bude dál…

Pak z její studánky,

vášní se plnící,

až do dna pil.

V tvářích svit měsíce,

jen do tmy halená,

na lásku věříce,

přitiskla kolena.

Opatrně usedla,

pochyby ztratili.

Po chvilce malé,

těla svá sladili.

Po noci bezesné,

kde voní růže,

neměla výčitky,

poznala muže.

Co z květů rudých,

postel jí rozestlal,

vášnivým milencem

jejím se stal.