Dvě cestry

Vem svou duši, která nemůže snít
snad jen bůh ví kterou cestou jít.
Cestou, která je slzou kouzla bití
snad jít tam kde světla zářně svítí.
Nevím, svět má tolik lákavých sladkostí
že jen víra v sen,ty nástrahy přemostí.
Víra v život navěky prokletých duší
co cestu ztratí a skráň marně slzu suší.
Nepřichází svítání a marnost srdce bušení
touží vzít žal a dál sen navždy v lásku promění.
Ta cesta má zdání že její cíl je věčné zatracení
nemůžeš dál, jdeš, v tom zříš, že se něco mění.
Stromy mají lístky a květy v krásných barvách znějí
duše ztrácí šedý háv, sluníčko a oči se náhle smějí.
Vidí to, co dřív neviděly, zázrak něhy v souznění
a ty víš, že soužení odchází a šeď se na lásku promění.
Je nádherná, hladí, kouzlem tiše hřeje a konejší
rozcestí a třpyt zatracení láká dát se cestou protější.
Cestou, která je ve svých počátcích nádherně čarovná
však nepoví, že každou vteřinu, žalem navěky dorovná.
Nemá slitování a dál bloudíš sám podivnou krajinou
chceš pryč, jenže hadi samoty duši tvou pevně ovinou.
Jednou vykročíš a pak už marně budeš hledat rozcestí
duše je zmatená, chtěla jen žít, ne mít jen neštěstí.
Proto když tvá mysl váhá a před sebou má dvě cesty
nech jít srdce, svou mocí tě ochrání před krutými tresty.

Jeník co bloudí ve svých šílenstvích a už nemá cestu zpět.