Ty uzamykáš dveře...

Ty uzamykáš dveře,

pak v těžkém železném zámku otočíš klíčem.

Všude ostnaté keře,

moji kůži trhají stejně jak šlehy biče.

Ty uzavíráš okna,

pak závěsů těžkou oponu zatáhneš rázně.

Noc, neprodyšně mocná,

mne obklopuje tmou a probouzí bázně.

Ty uzavíráš duši

a oči, Tvé duše okna, už nesvítí v mlze.

Sluší nebo nesluší,

hořký lék už jsem spolkla,

déle čekat nemůžu, i když to jinak nelze.

Ty uzamykáš srdce

a ledové krůpěje padají na teplou zem…

I když to zvládám těžce,

nech mi škvírku naděje,

neb mne do toho svého, odlišného světa vem.