Na dálku

chladnu jak ploténka sporáku,

bez tvého doteku, hořáku,

a sem tam mě napadá, ne že ne,

jestli tvé objetí ten chlad zažene

jsem jak stůl v opuštěném bytě,

na který sedá prach,

a rozjímám o svojí naivitě

zahřej mě, lásko, mám strach

strach že to nikam nespěje,

že jenom oba marníme čas,

jsem si však vědoma naděje

a vsadila bych si na nás zas