Chtěl jsem rozdat lásku, ale nějak se to zvrklo

Láska se probudila v nebývalé míře, v okvětí nádherného leknínu,
a na něm spočinuly štěbetavý síkorky, vlašťovky a mladí špačci,
a děti rozesmáli pohádkový Šašci,
neb dívaly se na záznam z poslanecké sněmovny.

Vyply však včas, ten plochý krám, a hleděly raděj z okna ven,
na tu krásu vůkol, na blankytné nebe,
a nad ním slunce ozařující celý svět,
svými pavoučími paprsky,
které hřejí jako upřímná láska,
která se právě probouzí v mém srdci,
a mozek můj se otevřel přenádherné realitě,
mého nového života,
však zatím jen v mém snění,
avšak Věřím, Pevně Věřím,
že i tak se jednou v Přenááádherno změní,
jakmile natáhnu brka.

Co však můžeš udělat už dnes??, ozval se můj vnitřní hlas!
Slyš, slyš!, Zaštěkal pes!,
toť znamení, abych otevřel okno,
a z něj pak vyhodil na rozkvelý palouk,
ten chladný, až studený krám,
tu odpornou, hnusnou Bazuku M1

Osud je osud,
a ti tři bezdomovci, co právě trhali jarní kvítky,
shrbení za sebou, v očích již jara teplo,
nečekali náhlou bolest, náhlé peklo.

Bazuka byla velmi, velmi těžká, netrpěli dlouho,
někdy i kus těžkého železa,
může být pro mnohé zhoubou,
a nemusí se ani střílet.