Jistota nejistá

Já jsem si myslela,
že dobře se znám,
teď ovšem rozpor,
v nitru svém mám.

Vždyť já s tebou nemůžu,
žít si svůj sen,
tak proč jsmi tak blízký,
ptám se tě jen.

Cítím ten žár,
jak pomalu zhasíná.
Jindy však obrovských,
rozměrů nabývá.

Vím že chci něco,
co nemůžu mít.
Nechci však marně,
o tom si snít.

Proto se loučím,
zkusím tě popřít,
i když to znamená,
slzičky otřít.

Jedna je za teplo,
které mi dáváš,
když v náručí tvém,
v bezpečí jsem.

Další jsou za každou
probdělou noc,
když s úsměvem
vítáme barevný den.

Děkuji za to,
že jsem tě poznala
a mohla zažít,
co zažít se dá!

Jsi pro mě jistota,
naprosto nejistá.
Věřím že každý krok,
smysl svůj má.