Otázek víc než sonetu

Učil jsem anděla znova se smát,

po nocích ve strachu bezesných,

učil jsem anděla znova si hrát,

a spát, spát spánky líbezných…

Štěstí z okna se vykrádá ven hrát,

roztírá po zdech svit hvězd nebeských,

srdce, osudem z kamene, nechává spát,

vchází poutník do krajin slunečných…

Kam anděl z řádků vytratil se, ty se ptáš?

Komu to ledové, srdce kamenné patřilo?

Kolikero odpovědí, doslechlo se kolikero uší?

Proč sám, ty svého anděla se nezeptáš?

Hledáš konce paprsků slunce, něž svítilo,

cožpak se tohle na anděla sluší…