DÉŠŤ PRŠÍ NA VOJÁKY

DÉŠŤ PRŠÍ NA VOJÁKY

 

Déšť

  prší na vojáky

 co z pole utíkají

 

Déšť padá na vojáky

  co rostou z vody

 jako částice vět

jak křídla těch včel

  v nepoznané pohybnosti květů..

 

Svatebních bitevních

  jak slova kanónů umírajících

 jak lodě brázdějící kamenné pobřeží

  jak ten čas co je v nás..

 

Prší na vojáky

  jako na všechna má slova

 co nepřijdou i včera

  a nepochopitelně utíkají..

 

Mrholí na Tvé unavené ruce

  co přijdou jako ruka v ruce

 jak letenka na poušti kulí

  do terče vyznačených polí..

 

Snad přijme král a v bouři vane

  jak déšť chodí za větrem

 tam a sem

zmatkem ve spánku Tvém

 v žáru transcendentálního já..

 

Jsou to jen ruce

  co Tě objímají samozřejmě

 v přítomnosti sebe

  snad nepoznáš to nebe..

 

Koule obepínající

  tak vstávej Dvě

 co sladkým vzduchem

  ven Tě pustí

   a konečně vzbudí..

 

A ráno oči

  pomatené strachem

 a pouští

tak co se děje v tom dešti

  naší trajektorie spouští..

 

Tak spinkej Lásko

  řečí elektrochemie

 a koukni se z okna

  snad nás nikdo nezná..

 

Na pár parseců

   třeba se dočkáš hibernie

 naší přítomnosti

  vzdálených jak ruce..

 

Spinkej své pianoforte času

   konečně nekonečně svého

 zamilovaného štěstí v duši

  osmotická samoto zasněžená

    v poznané nepochybnosti květů..

 

Zavřená v nezaskleném okně

  jak nástroj lidskosti a nebo

 běžící moucha lezebe po skle které není

  jak hudba vyhasínajícího spánku touhou

v monotónní hudbě..

 

Vysílače vysílají

  co stojí jedna věta

 a Ty co opatrujímou lásku

  tak proč nejdeš dál..

 

Vojáci k Zemi umírají

  na orosenou trávu

 jak z vody padající

  a Velké ticho bylo jakobyhluché

   tak proč Tě nevzbudí..

 

A v noci procitání

  jakobych slyšel Krále

 co ví kam ve snech jdeš

  tak lásko vstávej

 kohout na korouhvích hoří

  a má v sobě hlad i hrad..

 

A lhaje si i krade

  Těm co může vzít

 tak co by sis dala

  nejsou jiní  líní v cradle

za oknem tříštiví.. Panenko Tvoje

    možná říše svoje.

.

Ty známé ruce Tě obejmou

  co ví kam jít

 a déšť co padá možná na vojáky

  co přišli z pole sami..

 

A jména se opakují

  až nekonečně dobludu

 a všichni už sladce prošli

 

A tisíce světel svítí

  v obscéndentním kruhu

běžícího květu spánku..

 

Polonevlastní svíce

  jak bývalé srdce

 

co hoří polovíce

  a duše plamínky jí nepokrývají

 

co neměly by ještě spát..