Šito do ticha

jen u něj jsem zažila
co je to polykat těžkopádný slzy když v sobě svírám muže
když žízeň zmizí
ale chuť zůstane pořád po jeho psaných slovech
- ty básně mě živily přes všechna možná klišé

jen jeho
i mé dny
byly dny s básněním a z propadliště
kvůli němu bych za noc
tisíckrát převlékla rty
a střídavě na nich živila mlhu
abych neublížila Slunci ani Měsíci

a kdyby jen věděl
jak ze mne pít
možná bych jen
s malou špetkou studu
upekla koláč se vzorkem nahoty
a řekla
i my jsme pořád tak nějak zaobleně v sobě skrytí
a máme stejné dluhy

nebýt jen lhářka z oblohy

díky němu jsem věděla co je to smích
když učí hlasivky trylkovat po létu
ačkoliv kaňky pršely na účet mládí

bolest zmizela
však touha bude pořád pít z naší číše
připomínat žár v horském údolí
prosit a ševelit
abych ukončila spaní té lásky
obtiskla všem na psí tlapky
úhly slastných šlépějí co jsem prošla s ním

a hlavou kopírovala pohyb hladiny která se vrací k břehům
aniž by on s pár hezkými obrazy

změnil věčnost

a přesto v těch jeho dnech jsem mohla tušit
že i samota
zná v závojích slastná oblaka
že mysl má své rakoviny
jen nepoví jak léčit

dělil nás ten závoj dávno prošlých let

díky němu znám ten datum kdy ptáci pláčou v orlojích
nevíru labutí co uhynuly kvůli změnám v jeho hlase
veškerá krása souzněla s jeho očima
vím
že červánky v nich nikdy nevyhasly

jen s ním tu
a zároveň i bez
si lesy vyplavují cesty
a requiem srdce
ob notu krouží kolem negližé
šitého do ticha
s průvanem stočeným k bosým nohám
milovat oblohu nestačí
ani koloběhu sfér

a to tango se mnou tančí
pořád jen déšť