Před bouří voní růže jinak

Soumrak v zahradě královnině,
horkým vzduchem vznáší se líně
vůně růží a letních jablek,
večer v ospalé kocovině.

Jiskru současně dá i bere,
úzkost zaplaví kouty šeré,
před bouří voní růže jinak,
nenahradí je kvítí steré.

Nechladil stín olivovníku,
nezchladí ani stíny mračen.
Bezmocný, marnou touhou vláčen
do dlaní svých vzít její ruku.

Paní v zahradě, Paní temna,
ve světlých očích záře jemná
uloupí jemu klidný spánek,
ta přitažlivost nevzájemná.

Proč jenom láká právě ona,
tajemná duše nepřítomná,
s ledovým klidem odmítla již
i samotného Faraona.

Rozpálený vzduch tetelí se
nad suchým trávníkem, nad révou,
zrající hrozny jej blíže zvou,
a za zdmi písek, jenom písek.

Zmaten v zahradě Královnině,
hlavou myšlenky plují líně,
s vůní růží a letních jablek,
spal by, jak v mírné kocovině.

Její pohled mu rozum bere,
úzkost zalila kouty šeré,
před bouří voní růže jinak.